Zasoutěžte si na blogu Knihánkov o dva úžasné plakáty z Hunger games! :-)

Haymitchovi čtvrtohry - 1. Osudí

25. února 2013 v 21:41 | Mei-riefel |  Haymitchovi čtvrtohry
Pěkný večer :),

začala jsem psát novou povídku a to fanfiction na Hunger games. Jde o druhé čtvrtohry, ve kterých vyhrál Haymyiche. Toto FF je pro mě takovou náhradou za to, že jsem HG nevymyslela :DD!

Pojďte si tedy přečíst první kapitolu Haymitchových čtvrtoher.

Nějaké kapitoly budou psány i z pohledu Cari.

A budou i obrázky splátců, pokusím se za všechny kraje.

Pokud si přečteš první kapitolu - napiš mi prosím tvůj názor a taky jestli by jsi chtěl/a pokračování.

Příjemné čtení..



Prolog:


První večer v Kapitolu mě napadá jedna věc. Haymitch je tu s námi, protože vyhrál druhé čtvrtohry. Nikdy ale o ročníku, který vyhrál nemluvil. Ani se mnou ani s Peetou. Po večeři ho oslovím.

,,Nebuď tak zvědavá, drahoušku." Jeho vráska mezi očima se ještě víc prohloubila. Je mi jasné, že když Haymitch řekne ,,Ne." no tak to znamená opravdu Ne. Já se ale nenechám jen tak odbýt.

,,No tak, Haymitchy. Třeba se nám něco z tvého vyprávění bude hodit."

,,Už o tom prostě nemluvím. Přestal jsem hned po skončení turné." Dopil zbytek své lahve se šampaňským. Dlouhou dobu mlčí a pohrává si s korkovou zátkou.
,,Dobře, naposled a jen tobě."

,,a Peetovi," dodávám.
Haymitch trochu podrážděně zamlaská. ,,Samozřejmě."

Pohodlně se s Peetou usazujeme naproti Haymitchovi, který už v ruce svírá další láhev čehosi.


1. kapitola: Osudí


Dnes nastává Sklizeň dalšího roku a dalšího ročníku Hladových her. Padesátý ročník - druhé čtvrtohory.
Je mi osmnáct let a nebyl jsem nikdy vylosovaný, ale dnes ráno mi něco říká, že dnes to já budu.
S Carou - mojí stejně starou sestrou vstáváme brzo ráno, abychom se stihli řádně upravit.

Když jsme hotoví celá naše rodina se vydává na náměstí. Matka, otec, malá Manie, já a Cara.
Všude se to hemží mírotvorci a sklíčenými obyvateli Sloje. Na náměstí již stojí velké obrazovky a několik kamer kolem pódia s jedním mikrofonem,

Všechny děti od dvanácti do osmnácti let musí projít cenzurou a zařadit se podle věku a pohlaví.

K mikrofonu na pódiu předstoupí Katra. Zástupkyně za dvanáctý kraj, která je ale z Kapitolu. Kapitolana poznáte na první pohled. Šílená vizáž. Katra má dlouhé modré vlasy s velkým objemem. Do nich má posazenou snad ještě větší zeleně zářivou mašli. Oblečení má stejně šílené a to ani nemluvím o jejím obličeji.

Kapitolané si myslí, že jsou něco lepšího něž třeba lidé z dvanáctého kraje. Jedním z důkazu je, že nikdy nechodí do Hladových her. Jenom se tím baví a sází na splátce, který přežije. Jsou to zvrhlíci, stejně jako celé Hladové hry.

Po celém náměstí, možná po celé dvanáctce se rozléhá Katry hlas.
,,Vítejte. Vítejte. Vítejte. U padesátého ročníku Hladových her a taky druhých čtvrtoher. Nechť vás vždy doprovází štěstěna. A nyní se podívejte na úžasný film z Kapitolu."

Jako každý rok je to ten stejný film. O tom jak Kapitol nám vlastně Hladovými hrami připomíná jeho štědrost. No to určitě. Zabíjením dětí.

Jako první losuje v dívčím osudí. Pomalu otvírá lísteček a čte:
,,Cara Abernathy."

Asi jsem se přeslechl. Pro jistotu se ptám kluka vedle mě.
,,Cara… Tvoje sestra. Je mi to líto." Šeptá.

Hrozivé ticho najednou prořízne pláč mé matky a Manie.

Cara už dorazila na podium a nyní stojí vedle Katry. Vypadá, že nevnímá svět kolem sebe. Nedivím se jí. Náhle se můj otec vrhá vpřed, ale je ihned za držen mírotvorci a vrácen na své místo. Chtěl jsem ho napodobit, ale ti mírotvorci mě odradili.
Neunikne mi jak hýbe ústy Carino jméno.
Na to se znovu ozve Kapitolanka na pódiu.

,,Nebudeme dělat rozbroje, že ano ?" Zapiští a dotkne se lehce svých vlasů a narovná mašli.

,,Nyní je řada vylosovat jednoho mladého odvážného muže."
Bez váhání rukou prohrábne chlapeckým osudím a zvolá…

,,Haymitch Abernathy."

…mé jméno.

Je to vůbec možné. Ptám se sám sebe. Potom co Katra vylosovala Caru jsem zamítnul myšlenku na to, že by vylosovala mě. Nemůžu přeci stát ve hře na život a na smrt proti vlastní sestře. Jestli si Kapitol myslí, že jo, tak to jsou tedy na velkém omylu.

Na pódium jdu rychlým krokem, abych podepřel Caru.

,,Je to v pohodě." Šeptám jí. Katra mě odtáhne na druhou stranu a poručí, ať si podáme ruce. To je zvrhlí, podávat si ruku se svou sestrou v této situaci.

,,Bratr a sestra ?"

Přimhouřím oči a přikývnu.

,,No to jsme tu snad ještě neměli, jaká šťastná náhoda."

Někdy si říkám, jestli tohle ti Kapitolané mají nakázané a nebo jsou opravdu tak hloupý a bezcitný.

Když se Katra nedočká potlesku od obyvatelů Sloje, tak mě a sestru odvedou každého jinam čtyři mírotvorci. Zavedou mě do místnosti s oknem, přes které jsou tlusté mříže. Před oknem stojí zelená sametová pohovka. Jinak v místnosti nic není. Sama místnost měří tak čtyři metry na čtyři. A nemá žádnou vůni. V našem kraji má většinou každý dům specifickou vůni. Třeba po ovoci, svíčkách, dřevu,… ale tady… nic.

Do dveří vrazí mírotvorce.
,,Máte tři minuty." Pronese jako nějaký robot, chovají se jako naprogramování.
Když odejde do dveří vejde můj otec a za ním matka s Manií v náruči.

Otec ke mně beze slov přistoupí a pevně mě obejme.
,,Ty to zvládneš. Jsi silný a chytrý."
,,Tati, bude nás dvacetčtyři a…"

,,Haymitchy!" Osloví mě pevným hlasem, ale nejde přehlédnout, že má co dělat s tím, aby se mu netřásl. Bez dalších slov odchází.

K matce musím dojít sám. Hrozně se totiž třese.

,,Ach Haymitchy." Zalyká se. ,,Je mi to tak líto." Položí Manii na pohovku a jemně mě obejme.

,,Mě taky mami… Nesmíte se tak trápit, až tu nebudu."

To jí ještě víc rozpláče.
,,Myslel jsem až budu v Kapitolu." Rychle dodávám.

,,Slib mi, že se s Carou neobrátíte proti sobě."

,,Postarám se o ni."

Zvedám Manii a za ruce jí roztočím kolem sebe. To jí vždy rozesměje, mám štěstí, že i dnes. Hladím jí po pískově blonďatých vláskách a dávám jí zpět do náruče matky. Políbí mě na čelo a odchází.

Za minutu vstoupí další osoba. Ta kterou jsem očekával. Zabouchne dveře a rozeběhne se ke mně. Div mi neskočí kolem krku. Je to Amandie. Ta nejúžasnější dívka, jakou jsem kdy poznal. Brečí ještě víc než moje matka. Tisknu ji k sobě a hladím po vlasech. Není třeba slov. Navzájem si oplácíme polibky, než přijde jeden z mírotvorců, aby připomenul, že náš čas vypršel.

Nesnesu pomyšlení na to, že už se s ní nikdy neuvidím…














 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Venea Venea | 26. února 2013 v 16:20 | Reagovat

Krásná kapitolka krásné povídky:) Opět se ti to moc povedlo! Určitě by mě zajímalo jak to s Haymithcem je:-D Těším se na pokráčko;)

2 Älcine Älcine | 26. února 2013 v 17:15 | Reagovat

Moc se ti to povedlo :D

3 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 5. března 2013 v 6:37 | Reagovat

Tak jsem se propašovala. Jsem ráda, je to úžasné, je to krásná povídka! :)) Moc se těším na další kapitolu.

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 23. března 2013 v 15:34 | Reagovat

Moment, dvacetčtyři? Nebylo jich v druhých čtvrtohrách dvakrát víc?

Jinak je to moc povedené, těším se na pokračování!! - Musím si nějak vykompenzovat to, že nejspíš už pokračování hunger games nebude :/ :D

5 Daniela Daniela | E-mail | 2. května 2016 v 18:58 | Reagovat

Dobry den,precetla jsem si vasi povidku a chtela bych se zeptat kde bych si mohla precist dalsi kapotoly. Je to opravdu uzasne. Moc dekuji Daniela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na všechen obsah blogu se vztahují autorská práva.
Obrázky a informace ke knižním recenzím a jiným článkům jsou vždy uváděny se zdrojem.



Flag Counter